ŠLOVICKÝ DENÍK

Po zveřejnění našeho článku o opakovaném pozorování červených světel nad lesy v okolí Šlovic nás kontaktovali vedoucí dětského tábora Tween Camp. Tvrdí, že skupina starších dětí během letošního turnusu zažila několik podivných událostí, které časově i místně nápadně připomínají informace zveřejněné v našem předchozím článku.

Na základě jejich telefonátu jsme se spojili s jednou z účastnic tábora. Desetiletá Veronika (jméno je redakčně upraveno, redakci pravé jméno zná) souhlasila se zveřejněním telefonického rozhovoru. Její vyprávění ponecháváme bez podstatných úprav.

Redaktor: Verčo, kdy jste si poprvé všimli, že se kolem vás děje něco zvláštního?

Verča: Na začátku vlastně vůbec nic divného nebylo. Přijel za námi novinář (to jste byl vy?), dělal s námi rozhovor o táboře a jen mezi řečí se nás ptal, jestli jsme náhodou neviděli nějaká červená světla na obloze. Nikdo z nás nic neviděl, tak jsme se tomu jen smáli.

Pak jsme normálně jezdili na elektrických jednokolkách, hráli hry na hřišti, chodili do lesa a měli jsme i maškarní diskotéku. Prostě super tábor jak má být.

Redaktor: Kdy se to změnilo?

Verča: Pátý den večer. Starší děti jely na naši táborovou aktivitu, které říkáme Tesla kino. Rozdělili jsme se asi do tří aut a jeli jsme se podívat na film. Mladší děti zůstaly v táboře a měly večerku.

Když jsme se vraceli zpátky, byla úplná tma. Najednou někdo vykřikl, že nad námi něco letí. Podívala jsem se nahoru a zahlédla jsem červené světlo. Nevypadalo jako letadlo a skoro nebylo slyšet. Jen přeletělo nad našimi auty a zmizelo.

Redaktor: Co jste si mysleli, že to bylo?

Verča: Každý říkal něco jiného. Jarda tvrdil, že to určitě bylo letadlo. Někdo říkal dron, někdo velkého netopýra. Já jsem vůbec nevěděla. Hlavně mě překvapilo, že dva dny zpět vyšel na Šlovickém deníku článek o tom, že lidé v okolí vidí podobná červená světla. To už jsme se začali bavit o tom, jestli jsme neviděli to samé. Hádali jsme se kvůli tomu.

Redaktor: Další den se prý něco stalo jednomu z vedoucích?

Verča: Ano. Seděli jsme večer u táboráku a vedoucí Luky odešel kousek od tábora telefonovat. Za chvíli se vrátil úplně bledý. Motala se mu hlava, sotva stál na nohou a na krku měl dvě krvavé rány. Tvrdil, že asi omdlel. Jarda ho hned odvedl ke zdravotnici Hance.

Pak jsme si všimli, že Luky nechal na lavičce svůj odemčený telefon. Na něm bylo poslední natočené video.

Redaktor: Co na něm bylo?

Verča: Luky natáčel červené světlo za fotbalovou brankou. Šel blíž a pořád říkal: „Co to je?“ Pak se to světlo najednou rozběhlo, přeskočilo branku a letělo přímo proti němu. Kamera se začala třást, Luky utíkal a pak bylo slyšet už jen výkřik. Video skončilo.

Video z Lukyho telefonu nás vyděsilo!

Redaktor: Nebáli jste se?

Verča: Docela jo. Od té chvíle už skoro nikdo nevtipkoval.

Redaktor: Druhý den se Lukáš choval jinak?

Verča: Úplně. Měl černé oblečení, kapuci a tmavé brýle. Pořád říkal, že nechce na slunce a chodil jen ve stínu. Dokonce i jeho děti říkaly, že je nějaký divný, hodně se o něj báli!

Redaktor: Ve stejnou dobu jsme psali o krádežích česneku. Opravdu vám v kuchyni zmizel?

Verča: To nevíme. Ale měli jsme mít česnečku. Na jídelníčku byla přeškrtnutá a místo ní jsme dostali bramboračku. Všichni jsme si začali říkat, jestli nám ji někdo opravdu nevzal.

Redaktor: Potom jste našli starý deník? (tuto informaci mám od vedoucího).

Verča: Ano. Patřil panu Augustýnu Holubovi, z roku 1925. Nejdřív tam psal normální věci, ale pak začal popisovat červená světla, lidi, kteří se báli slunce, zničený česnek a zvláštní události kolem lesa. Bylo to hrozně podobné tomu, co jsme právě zažívali. A když jsme se podívali na datum, zjistili jsme, že ty zápisky jsou přesně sto let staré. Zase jsme se hádali, někdo tomu nevěřil, jenže ono to do sebe strašně zapadlo.

Na konci deníku byla mapa a několik obrázků. Podle nich jsme šli do lesa a opravdu jsme našli starou dýku. Vše se prý už před sto lety stalo a Augustýn nám to v deníku popsal a nechal návod.

Redaktor: Co jste s ní udělali?

Verča: Udělali jsme všechno podle návodu z deníku. Připravili jsme svěcenou vodu a večer jsme provedli celý obřad. Když jsme skončili, ozvala se od lesa strašná rána. Všichni jsme se lekli a běželi jsme za Lukym. Seděl na posteli a říkal, že si vůbec nepamatuje, co se stalo. Od té chvíle už byl zase úplně normální.

Redaktor: Myslíš si dnes, že jste opravdu zažili něco nadpřirozeného?

Verča: Nevím. Možná na všechno existuje obyčejné vysvětlení. Ale když si vzpomenu na červené světlo nad našimi auty, na video z telefonu nebo na ten sto let starý deník, pořád z toho mám husí kůži.

Poznámka redakce: Redakce Šlovického deníku nemůže pravdivost výše uvedených událostí nijak ověřit. Rozhovor zveřejňujeme jako svědectví jedné z účastnic letošního Tween Campu, jehož popis nápadně připomíná okolnosti uvedené v našem předchozím článku o záhadných červených světlech nad lesy v okolí Šlovic. Jméno respondentky bylo pozměněno, reálné jméno redakce zná avšak respondentka si jej nepřála uveřejnit.

Pokud některý z našich čtenářů v posledních týdnech pozoroval podobný jev nebo má k celé události další informace, budeme rádi, pokud se obrátí na naši redakci.