ŠLOVICKÝ DENÍK

Následuje káva, kterou mi jeho kolega připraví v pojízdné kavárně. Něco takového člověk na dětském táboře úplně nečeká. Už při prohlížení webu Centradětí.cz jsem ale pochopil, že tohle nebude docela běžný tábor.

Pokračujeme k tartanovému hřišti za Monikou Kvapilovou, jednou z vedoucích organizace. Také ona se pohybuje na elektrické jednokolce a vedle ní jede na další jednokolce drobná dívka, kterou Monika drží za ruku. Společně dokončí kolečko kolem hřiště. Monika potom předá dívčinu ruku i dohled nad její jízdou staršímu chlapci a vykročí naším směrem. 

Kolem nás mezitím krouží dalších pět dětí. Mou přítomností se nenechávají vůbec rušit. Začínám přemýšlet, jestli nejsem posledním člověkem v areálu, který jízdu na elektrické jednokolce, neboli „monowheelu“, nezvládá. 

S Monikou se posadíme do altánu a začneme si povídat. Působí velmi přátelsky a trochu unaveně. Náš rozhovor záhy přeruší její telefon. Pro jednu z dívek bylo odloučení od maminky natolik náročné, že si pro ni po dvou dnech přijela. Monika musí situaci vyřídit. 

Sám ale dlouho nezůstávám. Vrací se Jaroslav a s ním šest účastnic Tween Campu. Dozvídám se od nich, že některé přijely už počtvrté. Samotný tábor se přitom koná šestadvacátým rokem. 

Ten první zorganizoval Jaroslav společně s kamarádem Jakubem už v patnácti letech. Nehodlali se totiž smířit s tím, že tábor, na který byli zvyklí pravidelně jezdit, skončil. 

„Byli jsme postaveni před rozhodnutí, že příští rok už nebudeme mít kam jet,“ vzpomíná Jaroslav. „Říkali jsme si: Sakra, tak je to naposledy a já už toho Kubu nikdy neuvidím. Ale to přece nejde. Musíme to nějak vyřešit.“ 

Vypráví nám, jaké to je, když se v patnácti letech snažíte objednat autobus, i proč se centrumděti.cz vlastně jmenuje centrumdeti.cz.

Před dvěma lety předali Jaroslav s Jakubem vedení organizace Monice, Matyášovi a Klárce. Dnes jsou z nich, alespoň podle jejich vlastních slov, „pouze“ řadoví vedoucí.

„Já jsem strašně rád, že už nemusím řešit ty věci, které nejsou tak zábavné,“ říká Jaroslav.

Monika nám zase vypráví o svém prvním táboře. Ve čtrnácti letech se přihlásila na zaměření Krajinomalba. Centrumdeti.cz pořádá kromě krajinomalby a Tween Campu také tábory hudební, filmové, adrenalinové, záchranářské či modelingové a řadu dalších.

„Byla jsem naprosto nadšená,“

vzpomíná Monika.

„Měla jsem zkušenost z výtvarné zušky, kde mi dali tempery, já něco namalovala a oni mě pochválili. Ale na táboře jsme měli jako vedoucího jednoho vysokoškolského malíře a druhého s dredy až po zadek a tužkou za uchem. Strčili mi do ruky pár klacků, ať z nich udělám rám a napnu na něj plátno. Pak mi dali barvy, posadili mě na kopec a řekli: Tady maluj v plenéru.“

„Odvezla jsem si svou novou identitu umělce a pocit, že někam zapadám.

Dívek z Tween Campu se ptám, zda by chtěly pokračovat na některém z dalších specializovaných táborů. Nabídka je sice pestrá, momentálně v ní ale nenacházejí zaměření, které by jim vyhovovalo. Uvítali by nový, více sportovně orientovaný tábor.

Jaroslav s Monikou pozorně naslouchají. Zdá se, že jejich podnět berou vážně.

Řeč se pak stočí k tomu, co je čeká ještě dnes. Jaroslav navrhne, že by se v noci mohli vydat pozorovat Perseidy. Dívkám se nápad líbí, nejvíc je ale zajímá, zda se na pozorování pojede na jednokolkách.

V tu chvíli už definitivně chápu, že elektrické jednokolky mají v centrumdeti.cz zcela zásadní postavení.

Nakonec se ještě ptám, zda se také ve Star Line stali svědky podivných událostí, podobně jako lidé u jezu nebo v Liptákovské ulici. Zdá se však, že tady je zatím všechno v normálu.